Príspevky na tomto blogu sú autorské, prosím nezdielajte bez uvedenia zdroja, či autora.

Justine Lévy - Nic vážného (kniha)

26. listopadu 2011 v 19:07 | W3F |  Krmivo pre dušu
Rok vydania: 2011

Do rúk sa mi táto kniha dostala nedávno. Zaujala ma hlavne obálka, čiže som ju v knižnica hneď zahliadla.
Druhá vec prečo ma kniha tak zaujala je, že príbeh a hlavne autorka pripomína mňa. Dosť veľa častí v knihe akoby bolo písaných z môjho srdca. No v niektorých častiach som sa trošku zahanbila, pretože sa to na mňa väčšinou podobalo práve v častiach kde autorka pôsobila trošku sebecky a bezcitne.
Mám pocit že ma kniha dotlačila k uvedomeniu. A to ma veľmi teší. Možnože pomôže aj niektorým z vás ;)

Moje hodnotenie:
Kniha sa mi celkom páčila, má pekné myšlienky, zaujímavý príbeh ale aj občas otravné časti, kedy som chcela najradšej zatvoriť knihu a už ju nedočítať. Prišlo mi že autorka občas nemyslí na nič iné ako na seba a chová sa hrozne. Ale to asi mnoho z nás :) Príbeh je strhujúci, o sklamaní v láske, závislosti na drogách, úmrtie starej mamy ktorá ju vychovávala, rakovina jej matky.. Bežné problémy dnešného života, no takto dobre napísané som to ešte nevidela.
Doporučujem.



Čo o knihe píšu na internete:
O ženě bojující s bolestnými milostnými vzpomínkami a závislostí na drogách Román Nic vážného je dílem dcery spisovatele Bernarda-Henriho Lévyho. Justine se vdala za syna otcova přítele Raphaela, jenž v knize vystupuje jako Adrien. Autorka se v románu skrývá pod jménem Louise. Jednoho dne ji však manžel opustí kvůli jiné ženě, Paule, což je ve skutečnosti Carla Bruni, manželka současného francouzského prezidenta. Je zajímavým detailem, že Carliným předchozím milencem byl Raphaelův otec. Justine Lévy popisuje své trápení nad manželovou zradou, svou závislost na amfetaminu, smrt své babičky, která ji vychovávala, i podporu svého otce. Kniha je víceméně plynulou linií autorčiných úvah a myšlenkových pochodů, kdy rozebírá jednotlivé životní etapy, kterými prošla. Mnohdy rychle přechází od jedné události k další, čímž lépe prokresluje svůj hektický život, převážně tu jeho část, kterou prožila po boku svého manžela Adriena a která ji zavedla do pasti drogové závislosti. Její život je podán velmi upřímně, až tvrdě, o to více však kniha působí spontánněji a realističtěji.

Úryvok z knihy:
Vrátila jsem se do Paříže o dva dny dřív. Nechyběl mi. Nemyslela jsem na něho. Pablo jako by ani nikdy neexistoval, ani jeho křídově bílé zuby, ani jeho smích, ani jeho oči, když se dívá přímo do slunce, aniž by kýchal, ani moskytiéra, tohle všechno neexistovalo, ani Pablo neexistoval, nemyslela jsem na něho. Vlastně jsem nemyslela na nic. Byla jsem v tom důvěrně známém zvláštním stavu, ve kterém se ještě čas od času nacházím. Louiso, posloucháš mě? Ano, poslouchám. Ale ve skutečnosti neposlouchám, ani hluk zvenčí, ani hluk uvnitř, kouřím cigarety, polykám pilulky Xanaxu jako bonbóny, je to nádherné, člověk se uzavře do sebe, není nic víc než klid, pohoda, a potom ten zvláštní pocit v břiše, ten lehký pocit, který mi dává chuť zůstat a nic nedělat, přestat se hýbat. Pablo mi nechyběl. Jeho zuby, jeho smích, jeho oči, ne, ne, zapomněla jsem na všechno. Tak jak bylo na Formenteře, Louiso? Nebylo to špatný, jo, nebylo to špatný. Bylo hezky? Ano, velmi hezky, mám tady jedno cédéčko Barbary, to je fajn, líbí se mi Barbara, on mi doopravdy nechyběl.
Ale nebyla jsem ani moc překvapená, když mi zavolal. Šla jsem na rande s jedním z těch kluků, ze kterých jsem si nedokázala vybrat, nevadil mi, ale ani se mi zvlášť nelíbil, vlastně přesně nevím, každopádně se mi nedařilo se k němu chovat hezky, jmenoval se Gabriel. Když byl milý, a to byl dost často, říkala jsem mu, líbíš se mi, ale nemiluju tě, není v co doufat, nemám ti co nabídnout, jestli se jednoho dne z toho dostanu, nebudeš to ty, koho budu milovat. Odpovídal mi se slzami v očích, které jsem mu záviděla a které mě zároveň odpuzovaly, to je v pořádku, já tě miluju, je důležité, aby tě někdo miloval, je to můj dárek pro tebe, nechci nic na oplátku. Nerozmlouvala jsem mu to, možná měl pravdu, ale kašlala jsem na to. Občas jsem přemýšlela, že ho opustím, ale proč vlastně? Kvůli někomu jinému, s kým to bude stejné? Mohla bych klidně narazit místo něho na nějakého mizeru nebo zvrhlíka; toho se mamka obávala, když jsem dospívala, ale nikoho jsem nepotkala, neměla jsem prsa, nosila jsem brýle a měla ofinu, a mamka si pořád představovala, že potkám nějakého mizeru nebo zvrhlíka, možná v něco takového doufala, možná si říkala, moje ubohá malá Louisa, třeba i nějaký mizera je lepší než nic.
Jednou večer, předtím než jsem potkala Pabla, jsem opravdu na někoho takového narazila. Byl to obtloustlý, ale rychlý mladík, který mě sledoval od supermarketu, asi pět set metrů. Vycházela jsem od psychoanalytika, byla to moje druhá a poslední psychoanalýza, řekl mi něco v tom stylu, co vás rozhodí (byla jsem z toho dost vedle), že vaše matka spala s vaším otcem, a připadalo mi to tak neomalené, že jsem utekla, a ještě k tomu ten kluk, co mě sledoval! Zastavila jsem se uprostřed ulice, co je, řekla jsem? Tak co je? A ten kluk se tvářil jakoby nic, ehm, chtěl bych vás jenom pozvat na kafe… Uklidnila jsem se, ale pořád jsem se cítila nervózní, ale zároveň i polichocená; vždycky mi to dodá víc sebejistoty, když mě někdo sleduje, je to sice hloupé, svádí mě na ulici; ale říkám si, že se věci změnily, já jsem se změnila, už nejsem to neduživé a nudné dítě, které muži přehlížejí, odpovídám, ne děkuji, je to milé, ale nemám ráda kávu. V tom momentě se ten kluk stal někým jiným. Už není vůbec nesmělý. Co ti dává právo říkat, že jsem milý, ty couro! Nejsem milý! Přecházím ulici, on přechází taky. Zrychluji, dohání mě. Tváří se podezřele, říkám si. To je jediná věc, kterou jsem byla schopná říct poldům, když jsem podávala trestní oznámení. Nevzpomněla jsem si ani na to, jak byl oblečený, ani jakou měl barvu vlasů nebo očí, dokázala jsem jim říct jen to, že se tvářil podezřele, a měl pěkné zuby. No tak, jen malou kávu, šeptal teď trochu mírněji, ale s tak obscénním výrazem, jako by řekl, no tak, nechceš mi ho vykouřit, a ještě mě navíc plácnul přes zadek. Podívala jsem se na něho. Dala jsem mu facku. A on se na mě vrhnul a dal mi ránu pěstí do obličeje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama